Na letošní B7 jsem se velmi těšil. Věděl jsem, co čekat, protože jsem se na závod chystal už potřetí. Navíc jsem měl dobře natrénováno – od začátku roku jsem pravidelně běhal. Nejprve jsem trénoval na dubnový závod Vokolo Priglu a po něm jsem se pustil do přípravy na maraton, který mě čeká 10. října v Lednici. To znamená, že jsem pravidelně zařazoval dlouhé běhy. Při běhání okolo Brna se moc nedá vyhnout kopcům, takže 30 km s 500m převýšením pro mě v létě byl pravidelný trénink. Měl jsem velké ambice. Loni jsem B7 zašel za 19 hodin a 31 minut, letos jsem se chtěl dostat na 18 hodin a ambiciózní cíl byl 17 hodin.

Na startu jsem se snažil zařadit pokud možno dopředu. Můj plán na první část závodu byl nepřepálit start, ale také se vyhnout špuntu na prvních dvou kopcích. Hned ze začátku jsem tedy běžel, což se vyplatilo, protože Velký Javorový i Příslop jsem vystoupal v proudu lidí, ale svým tempem.

první komplikace

Už při výstupu na Velký Javorový mi selhala čelovka. Pravděpodobně jsem ji neměl dostatečně nabitou. První seběh jsem tedy běžel hlavně za svitu čelovek ostatních. Do Řeky jsem dorazil v 0:55, doplnil jsem vodu, vyměnil čelovku a vyrazil do druhého stoupání.

občerstvovací stanice Morávka

Do Morávky jsem dorazil ve dvě hodiny ráno. Měl jsem za sebou 20 km za 3 hodiny a nastoupáno 1180 m. Cítil jsem se výborně, ale měl jsem docela hlad. Pustil jsem se tedy do občerstvení. Snažil jsem se toho nesníst hodně, aby se mi neudělalo špatně, ale dost na to, abych doplnil energii. Trochu nemilým překvapením bylo, že letos mezi občerstvením nebyly klasické pomeranče, ale grepfruity. Na pomeranče při závodech docela spoléhám, zjistil jsem, že mi dobře fungují. Nicméně, řekl jsem si, že to snad nebude takový rozdíl. Při odchodu z Morávky mi bylo trochu těžko, ale říkal jsem si, že si to sedne a že jsem možná jenom malinko přepálil start.

stoupání na Travný

Při stoupání na Travný jsem se však cítil hůř a hůř. Byl jsem strašně unavený a bylo mi těžko od žaludku. Místy jsem měl pocit, že snad usnu za chůze. Napadlo mě, že bych si mohl na chvíli lehnout, ale to jsem ihned zavrhnul jako příliš riskantní. Začal jsem zvažovat, zda by nebylo lepší se cíleně vyzvracet. Vystoupal jsem na Travný a pustil se na traverz. Už nějakou dobu se v údolí blýskalo. Pak přišla bouřka a zároveň s ní se můj žaludek rozhodl, že už toho má dost. Bylo to asi nejepičtější blinkání mého života – pršelo, blesk stíhal blesk, a já jsem zvracel. Před tím jsem nějakou dobu šel sám, ale zrovna, jak na potvoru, kolem procházela řada závodníků. Nechtěl bych být na jejich místě. Bylo ale velmi milé, že se mě hodně lidí ptalo, jestli jsem v pohodě a jestli nepotřebuju pomoct.

Po vyprázdnění žaludku mi bylo mnohem lépe. Únava byla pryč a já jsem s nadějí vyrazil na cestu. Do Krásné jsem dokonce místy sbíhal. Břicho sice bolelo, ale říkal jsem si, že to je logické, když jsem před chvíli zvracel. Do Krásné jsem doběhl před čtvrtou ráno. Měl jsem za sebou 30 km za 5 hodin.

občerstvovací stanice Krásná

Doufal jsem, že v Krásné doplním energii a půjdu dál. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že po měsíčku grepfruitu mi bylo zase špatně. Nemohl jsem se ani napít Kofoly. Tehdy mě poprvé napadlo, že to možná budu muset vzdát – pokračovat na další vrchol s prázdným žaludkem mi nepřipadalo rozumné. Rozhodl jsem se, že tomu dám půl hodiny. Co chvíli jsem si zkoušel dát hlt Kofoly, ale nebylo mi lépe. Ve 4:23 jsem se tedy rozhodl závod vzdát a zavolal jsem si odvoz.

V Krásné jsem pak hodinu čekal na odvoz. Pozoroval jsem ostatní závodníky, jak se vydávají na další cestu do deště. Samozřejmě mě několikrát napadlo, že bych mohl také pokračovat, ale byl jsem unavený, byla mi zima, venku pršelo a byla tma, a také nejsem člověk, který mění své rozhodnutí, když už ho jednou udělá.

závěrečné pocity

Těžko říct, možná jsem to mohl hecnout. Pravděpodobně jsem se ale rozhodl rozumně. V pondělí jsem pak odjel do Brna, kde jsem byl týden sám. Až tehdy jsem si dovolil naplno prožít pocit zklamání. Na B7 jsem se těšil z velké části i proto, že jsem to bral jako událost, kde nemůžu nikoho zklamat, včetně sebe sama. O to tvrdší byla skutečnost, že jsem sám sebe zklamal. Podle prvních 30 km jsem měl našlápnuto na naprosto vynikající čas. Samozřejmě, nedá se to jen tak extrapolovat, ale i když bych vzal v potaz určité zpomalení v průběhu trati, vypadalo to, že bych mohl překonat dokonce svůj ambiciózní cíl. K dobré náladě vůbec nepřispěla skutečnost, že když jsem se rozhodl, že se zaměřím na další trénink, tak jsem po prvním běhu onemocněl, což znamenalo dvoutýdenní pauzu od běhání.

Vyrovnat se s nedokončeným závodem mi pomohla skutečnost, že B7 letos nebyla mým hlavním závodem sezony. Tím je maraton, který běžím 10 října. Po nemoci jsem se tedy zaměřil na trénink na tento závod. Až teď, na začátku října, těsně před maratonem, jsem se odhodlal napsat tento článek.